Začalo, to minulý rok v říjnu. Právě dnes, je tomu, už skoro rok....čekala jsem, na svém oblíbeném místě u velkého dubu, na svou první a JEDINOU lásku, když v tom, na mě vztáhla ruku jedna s větví. Byl vítr a proto, jsem si myslela, že je to jenom vítr. který si pohrával s větvemi. Ale najednou jsem ucítila děsivý dech v zádech. Běhal mi po celém těle, a znovu a znovu, se vracel za krk. Chtěla jsem vykřiknout, utéct, ale nemohla jsem. Jen jsem stála plná hrůzy, která mi svírala hrdlo. Nakonec se mi podařilo vykřiknout..., spíš, ale to byl jakési zakvákání. Ach bože, začala jsem utíkat, a třásla jsem se po celém těle, najednou jsem zakopla o kořen, už mě má pomoc!!!
Probudila jsem se na zemi, zamotaná do peřiny. Třásla jsem se hrůzou a zimou. Po čele mi stékal ledový pot. Tento sen, se zdával každou noc, vždy měl jiný význam, ale podstata byla stejná. Dub a strach. Podívala jsem se na hodinky, abych zjistila, kolik hodin vlastně je. Venku bylo ošklivo, zataženo a pršelo. Bylo něco po půl sedmé. Právě byla neděle, a okolo mě bylo ticho. Rodiče, byli už dávno pryč, spěchali na letiště. Pomalu jsem se začala oblékat, a pak potichu sešla dolů ze schodů. V kuchyni jsem našla lísteček, od maminky, co mám za den udělat. Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a zadívala jsem se ven s okna. Najednou zahřmělo, a blesk ozářil nebe. Hrůzou se mi otevřeli oči dokořán. Představoval knihu, deník. Víc jsem neviděla. Plna zděšení a rozčilení jsem utekla, do svého pokoje a zalezla si do postele pod peřinu. Ach, Bože! Modlila jsem se. Ať to byl jen sen. Zuřivě jsem se štípala do hřbetu ruky, ale nevzbudila jsem se. Po chvilce jsem se uklidnila. Uklidňovalo mě, tiché kapání deště na střeše domu. Začali se mi sami od sebe zavírat oči. Usnula jsem a ani jsem nevěděla jak. Ach ještě před spaním jsem napůl otevřela oči někdo, jako by mě tahal za ruku a vyslovoval mé jméno "Bibi"! Znělo to naléhavě, ale spánek mě vcucnul dříve nežli jsem stačila odpovědět.
Zahřmělo, znovu jsem ucítila ledový strach, který mě tentokrát svíral okolo žeber. "Pane Bože"! Modlila jsem se. "Dej, ať duše zemřelého nejde svůj klid a nechá pozemské duše na pokoji". Samozřejmě, že jsem nevěděla přesně, jestli je to něčí duch, prostě jsem to tak, ale cítila. Od té doby co jsem našla na půdě, v jedné ze starých knihoven, když tam ještě kdyby byl podkrovní pokojík, starý deník, dávno zesnulého vědce, provázel mě tento blíže neurčitelný strach. Zneklidněna touto myšlenkou a čekajíc na mraze a v dešti na svého milého, jsem přemýšlela. V tom nebe ozářil blesk, vypadal, přesně, jako onen deník. Mimochodem, vědec, zřejmě musel být maličko mimo vědomí, když psal řádky svého deníku. Mnohdy, hraničící až s šíleností. Najednou mi kdosi položil ruku na rameno. Leknutím jsem až povyskočila a vykřikla. Pak jsem se, celá zbledlá otočila, a uviděla jsem malého chlapce, který mi podával, dopis. Odpověděla jsem mu jen úsměvem, a jako díky jsem mu dala celý půldolar. Vím sice, co se na slušnou dívku sluší a patří, ale chlapec vypadal příliš zuboženě, a mě ho bylo opravdu hodně líto. Když odešel, pomalu jsem otevřela dopis v němž stálo "Má nejmilovanější, odpusť mi, že jsem nemohl přijít na místo, našeho tajného setkání, ale otec, mě chce oženit. Zoufám si, avšak na mé lásce k tobě se nic nemění. Zatím ti budu posílat, dopisy po tomto malém chlapci, je to syn naší pradleny, a když mu dáš celý půldolar, neřekne ani muk. Avšak to by neřekl, ani jinak, slíbil mi svou mlčenlivost. Má nejdražší, přemýšlím nad tím, že bychom spolu měli utéci, bohužel netuším jak. Ještě o tom, popřemýšlím, a napíši o tomto nápadu ve svém dalším dopise. Čekej prosím na stejném místě, u našeho velkého dubu, ve tři hodiny odpoledne. Líbá tě tvůj drahý Jorg.
Ps: Doufám, že mi odpustíš mou troufalost, pokud by jsi chtěla odpovědět, platí totéž, dopis předáš chlapci, avšak s tím, že mi dáš dolar, a já pak půldolar. S láskou tě líbám má milovaná."
Spokojeně jsem přikývla a zamířila k domovu, znovu se zablesklo, a znovu mi tělem proběhl podivný tlak a mráz, jako by mi někdo ošahával vnitřnosti. Vykřikla jsem, a dala jsem se do běhu. Doběhla jsem ke kuchyňským dveřím, akorát včas, nežli se spustil déšť, a kroupy. Už tak jsem byla dost promočená. Po schodech jsem pro služebnictvo jsem zamířila do svého pokoje, hned pod podkrovním pokojem. Když jsem se převlékala, uslyšela jsem nad sebou kroky, už jsem začala křičet hrůzou!
V tom jsem se probudila, znovu celá zpocená a zmatená. "O co tu jde?" Zeptala jsem se tiše ztemnělého pokoje. V tom mě to napadlo, jako bych viděla anděla. Dívka, která se mi zjevovala ve snu, mířila ke stejnému domu, a zahrada vypadá také podobně. Věděla jsem, že v minulosti, nebyli všechny domy stejné. A bydlela dokonce ve stejném pokoji! A také, ten deník. Měla stejná znamení, jako já! V podkroví...deník. Rázně, jsem si opláchla obličej, a zamířila na půdu, opatrně jsem vyšplhala po starém žebříku, a začala prohledávat starou knihovnu. Na cestu jsem si svítila, opatrně svíčkou, abych nic neponičila, a ani abych nic nespálila. Táta, do jediného pokoje, a to zde v podkroví, nezavedl, elektřinu. Hledala jsem, už přes dvě hodiny, a stále nic nenalézala. Po celém těle, i ve vlasech, jsem měla plno pavučin, a prachu. Rozkýchala jsem se. Při mocném kýchnutí jsem se opřela o zeď, abych si odpočinula, když v tom okamžiku, se zeď pohnula. Rychle jsem uskočila, a uviděla další část půdy, a pokoje, kus vypadal, jako laboratoř, a dál byli malé dvěře. Opatrně jsem vzala za kliku, a dýchala jsem jen polovičně, jako bych se bála, že něco ztratím. Otevřela jsem dveře a páni...další knihovna! Údivem, se mi rozšířili oči...!
Pokračování příště!
Najde Bibi tajný deník? Jak si myslíš, že bude příběh pokračovat? Napiš mi do komentářů, ráda, se s tebou podělím o místo v článku.
Jasmina Holmsová