Učíme se - kapitola druhá!

6. listopadu 2009 v 11:00 | Jasmina Holmsová |  Příběhy, povídky a jiné:).

Kapitola druhá!





ÁÁÁ...konečně jsem se dočkala, dnes mám narozeniny:). Jupí!!! Sem zvědavá, co dostanu. Jsem, tak rozčílená, že asi brzo prorazím hlavou strop :D.

Ještě pět minut....!


Ještě tři minuty...!


minuta...!


Teď...!!!! Dárky, dárky dárečky!!!

Chvilka překvapení..., panebože, co to je?!!! Pod lesklým obalem, ležela krabice, a v ní, kniha. Ale vypadala, jako z nějakého jiného století. Znepokojeně jsem se podívala na máti, a ta se zatvářila velmi rozpačitě. Nadhodila jsem jedno obočí nahoru, a trošku znechuceně knihu odnesla do svého pokoje, ale jen trošku. Na druhou stranu jsem byla zvědavá, cože se bude v knize ukrývat. Pečlivě jsem zamkla dveře, do svého pokoje, a začetla se.

Den první...!!!

Magic Pravidla.

Jak se chovati v přírodě k vzácným druhům, aneb, co udělat, aby si nás nikdo nevšiml, když
kouzlíme!

To, mě docela zaujalo, a teď už zaujatě jsem četla dál. Byla jsem velmi rozčílená, až se mi rozčílením klepali ruce, když jsem opatrně otáčela stránku, šuštilo to, asi tahle kniha bude pěkných pár století stará. Pohodlněji jsem se opřela o pelest postele, ale z mé příjemné činnosti, mě vytrhl mátin hlas. Komusi si vzlykavě stěžovala do telefonu. Potichounku jsem odemkla a vyklouzla ze dveří. Máme v chodbě ještě jeden telefon, když není vyvěšený, je slyšet, o čem hovoří. Jsem zvědavá osoba a proto jsem potichu telefon zvedla, ale tak aby mě nebylo slyšet, ani můj dech, a poté jsem už napjatě naslouchala.

Mužský hlas: "Ale no tak Emily,"

"Že by moje máti, byla Emily?" Pomyslela jsem si." A kdo je ten chlápek?" Ptal se hlásek v mé hlavě dál. "To nevím". Odpověděla jsem mu. "Budeme muset poslouchat dál". Úplně jsem slyšela, jak si hlásek odfrkl, a nakonec pokrčil rameny, ale aby měl poslední slovo dodal "ale víš, že se to nemá!" "Vím," Odpověděla, "ale...", najednou jsem znovu napjala sluch, rozhovor začal, být napínavé.


Máti(Emily): "Ale Eduarde, jsi její otec, (máti ztišila hlas), a ještě ke všemu čaroděj."
"Můj otec?" "Čaroděj?" Byla jsem s toho všeho tak napjatá a znepokojená, že už jsem dál poslouchat nechtěla. Ale než sem položila sluchátka, zaslechla jsem ještě poslední slovo "Záhadného otce".

Mužský hlas(otec?): "Tak jí to řekni ty, vždyt jsi sama napůl čarodějka."
Máti(Emily): "Ano, ale napůl Nynfa. Já jí dala knihu, dál se starej ty, však to taky byl tvůj nápad."
Mužský hlas: "Ale Emily!"
Pak jsem položila sluchátko, nechtěla jsem nic slyšet, slyšet, že mě vlastní otec nechce, bylo neúnosné, že jsem vlastně byla nechtěná, alespoň s otcovi strany. A máti je, napůl nynfa. No Potěš PánBůh! Se slzami v očích, jsem utekla do svého pokoje, a zamkla se, a slzy se začali samy hrnout dolů z očí a rovnou na knihu. "Proboha!" Řekla jsem tiše, avšak vyděšeně. "Co teď?" Chtěla jsem je utřít, ale slzy se vsákli, a vystoupala z nich slova, modrá, jako dým. "Jsi smutná?"
"Ano to jsem." Řekla jsem si sama pro sebe, a znovu se rozplakala, a znovu pár slz dopadlo na knihu. Slova teď psala, jako zběsilá. "Promiň, neplakej, já taky byla nešťastná." "A už nejsi?" Zeptala jsem se. "Ne, vlastně jsem si zvykla, že jsem čarodějnice." "Ty, taky?!" Vydechla jsem. "Ano, byla jsem na tom podobně, jako ty. Rodiče spolu nežili, lhali mi apod. Nakonec mi to řekli. I proto jsem si začala psát tenhle deník" Byla jsem zmatená a vyděšená, ale přesto zvědavá. "A, jak víš, že rodiče spolu nejsou a to všechno?! "Tvoji rodiče, spolu mluvili, v tom divném přístroji, a ty jsi tajně naslouchala." Teď, jsem se lekla, tak mocně, že jsem málem spadla s postele, přesto jsem si umínila, uklidnit hlas, a říct větu, tak aby se mi netřásl. "To je vtip, nebo jak to víš? Do divné je telefon, lidé tak mohou komunikovat." "Vtip?" Pisatelka vypadala, že se směje, alespoň podle roztřesených písmen, to tak vypadalo. "Ale, ne kdepak. Já, jak ti to říct, abych tě nevyděsila." "To by mě taky zajímalo" pomyslela jsem si a mimoděk to vyslovila nahlas. Rychle jsem se kousla do rtu, až to zabolelo. "Jsem duch, a jsem tvá prapra...ani nevím, jak dál. Zemřela jsem, když mi bylo skoro čtrnáct, stejně, jako je tobě teď, ve válce kouzel." Hlavou mi znovu začali létat zběsilé, a zděšené myšlenky. "Ne opravdu tě nechci sežrat, ani nic jiného, musím tě ochraňovat." "Ale proč?" Zeptala jsem se. "A, jak ti to mám věřit, vždyť kdybych byla čarodějka, viděla bych tě." "To máš bohužel pravdu, a opravdu nejsem jeden s tvým potrhlých spolužáků, co si s tebe tropí žerty. A, co se týče toho ostatního, prostě mi musíš věřit, víra je hodně důležitá. Jakmile začneš věřit, uvidíš mě. Zatím je v tobě mnoho nedůvěry a proto mě nevidíš. A, ještě malý dodatek k tomu proč, protože za čtyři tisíce let, se znovu objeví válka magie, zlá bude chtít ovládnout, tu dobrou. A, jak praví hvězdy, a staré knihy..., malá čtrnáctiletá holčička má být hlavní aktérkout, tohoto boje, z velmi vznešeného rodu, Silných lvů, to jsou tví předci. Před čtyřmi tisíci lety jsem to byla já, a zemřela jsem. Teď jsi na řadě ty. Ale nelekej se, nezemřeš, protože i staré knihy se občas mýlí. Jsem tu proto abych tě naučila vše základní. Musím tě chránit, ty nesmíš zemřít, viděla jsem tvou budoucnost." Poté se pisatelka na pár minut odmlčela, asi proto abych si mohla vše přebrat v hlavě. Nakonec se mě poťouchlý hlásek v mé hlavě zeptal "A proč to nezkusit, čarovat chceš umět ne?" Kývla jsem hlavou. A pak nahlas řekla "Dobře, rozhodla jsem se, věřím ti! Kdy začneme?" Pisatelka vypadala, že si oddechla "Musíme hned, nemáme moc času!" "Počkej moment", zvolala jsem, "jak se jmenuješ?" Chvíli bylo ticho a poté dívka napsala "Emily, jako tvá matka, a tvé pravé jméno je podobné, alespoň v říši magie, ale to ti řeknu později, zatím na to není čas".


Pokračování příště!

Podaří se dívkám, najít co hledají?
<!--//--><![CDATA[//><!-- var pp_gemius_identifier = new String('zPblFGtzyaQ9WqtbMJigPeTS31kdP3tABsfndjE4k5v.87'); //--><!]]>

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama